Karel Brückner končí - je vůbec za co děkovat?

Prohraný zápas s Tureckem, v rámci letošního Mistrovství Evropy v kopané, je definitivní tečkou za působením Karla Brücknera ve funkci kouče našeho národního týmu.

Karel Brückner

Dle různých, tohoto odchodu týkajících se, článků, kterými nás sportovní periodika poslední dobou zásobují, člověk (já) skoro nabývá dojmu, že odchází trenér pod jehož vedením jsme zvítězili na Mistrovství světa i Mistrovství Evropy a že šest let jeho „vlády“ bylo ve znamení dominance týmu ČR minimálně na starém kontinentu.

Já osobně moc nechápu, díky čemu si pan Brückner vysloužil přezdívku „geniální stratég“ a rovněž mi uniká příčina jakéhosi „hájení“ pana trenéra a pěstování určité „neomylné aury“ kolem jeho osoby ze strany tisku. Skutečně si nevybavuji nějaký upřímný článek, který by kouči „naservíroval“ bez okolků zjevné chyby (nominační, taktické), kterých se dopustil – zatímco hotelová aféra se rozmazávala na titulních stranách českých deníků snad týden, tak nad ignorací hráčů v (aktuálně) životní formě při nominaci pro reprezentační zápasy se pozastavilo několik málo odborníků v komentářích na zadních stránkách.

Možná mě někdo shledá příliš troufalým, ale já prostě nemůžu považovat za úspěch to, že se tým tvořený hráči řadící se mezi absolutní elitu (Nedvěd, Poborský, Šmicer, Koller, Rosický, Čech, Jankulovski) dostane na finálový turnaj, ať už evropského, nebo světového šampionátu. To je dle mého naprostá samozřejmost, srovnatelná s tím, že naši hokejisté vždy postoupí ze základní skupiny MS.

Postup ze skupiny finálového turnaje je již samozřejmě úspěchem, ale to se nám pod panem Brücknerem povedlo jen jednou a to na EURU 2004. Tam hrál náš tým, zejména díky skvostné formě zmíněných hráčů, skutečně parádní fotbal a pan trenér opravdu sem tam předvedl nečekané tahy, které měly rozhodující vliv na výsledky (Tomáš Rosický coby defenzivní štít proti Holandsku, nasazení čerstvých „dravců“ Poborského s Barošem proti unaveným Němcům), ale bohužel právě v ten nejdůležitější okamžik turnaje si neodpustil zásadní chybu – díky špatnému „ne-střídání“ jsme nezachytili řecký nástup do první části prodloužení, čehož výsledkem byl trvalý tlak soupeře a rozhodující „stříbrná“ Dellasova branka.

Již na tomto turnaji si mohla fotbalová veřejnost všimnout určitých „podivných“ postupů při nominaci jednotlivých hráčů. Málokdo tenkrát chápal, proč dostali přednost (pro soupeře neškodní) hráči jako Roman Týce, Štěpán Vachoušek, nebo Vratislav Lokvenc, před tehdy famózním Ivo Ulichem, nejlepším hráčem ligového jara Miroslavem Matušovičem, či objevem sezóny Zdeňkem Pospěchem. Samozřejmě – je zde logický argument, že trenér zná hráče i z jiného pohledu, než běžný divák, že je důležitá jejich role v týmu atd atd. Pak ovšem nechápu to, že právě zmíněný Pospěch (tehdy ve skvělé formě) nebyl coby hráč Baníku Ostrava nominován, zatímco po jeho přestupu do Sparty Praha se do reprezentace dostal velmi brzy, přestože již zdaleka tak nezářil.

Dlouho očekávané Mistrovství světa 2006 pak přineslo naší reprezentaci jen totální zmar a zkázu. Vstup do turnaje se sice vydařil, ale díky vážnému zranění Jana Kollera se jasně ukázala trenérova neschopnost jakékoliv improvizace. Namísto toho, abychom přešli na jiný herní systém, snažil se pan Brückner nahradit zmíněného útočníka zdánlivě typově podobným, dle mého názoru ovšem zcela odlišným, Vratislavem Lokvencem a tato strategie zcela selhala. Zatímco Koller je odolný ve fyzických soubojích, má výbornou rozehrávku, dobrou techniku a je univerzální zakončovatel, tak Lokvenc, který má s Kollerem společnou akorát tak výšku, je platný pouze ve vápně při přesném centru na hlavu a to proti němu nesmí stát fyzicky dobře vybavený obránce, což rozhodně nebyl případ Ghaňanů. Toto byla dle mého názoru jedna z největších Brücknerových slabin – spoléhal až příliš na úzký okruh hráčů, se kterými mohl úspěšně realizovat vlastní zaběhlý systém. Jakmile mu některý z důležitých článků vypadl (a že Koller byl zřejmě ten nejdůležitější), tak nějak nevěděl jak dál. Samozřejmě nemůžu opomenout nominaci Karla Poborského, který v tu dobu již rozhodně neměl kvality reprezentanta, nebo Milana Baroše, jenž měl díky zranění chodidla výrazné tréninkové manko – u obou mi to připadalo jako jasný případ „nominace ze známosti“ ( „Pojeďte kluci s náma, dlouho jsme na žádném MS nebyli a bůhví, jestli se zas v brzké době podíváme.“), namísto zohlednění herního přínosu pro mužstvo. Na druhou stranu můžeme pro změnu postavit nenominování Rudolfa Skácela, který v tu dobu ve skotské Premierleague řádil jako střelecký uragán, nebo spolehlivého Jiřího Jarošíka, jehož univerzálnost by byla jistě přínosem. Díky všem zmíněným aspektům považuji toto MS za jasný propadák ze strany trenéra Brücknera a domnívám se, že v každé jiné zemi by se provedla přinejmenším důkladná analýza neúspěchu a teprve potom by se rozhodlo, zda je další pokračování spolupráce s trenérem žádoucí, či nikoliv.

Nesměl by tu ovšem být náš „ČMFS Kocourkov“ a jeho šéf Košťál (nebojte se, jméno Mokrý znám), aby se to „neupeklo po našem“, takže Karlu Brücknerovi bylo nabídnuto prodloužení smlouvy ještě na letišti po příletu z MS. Kvalifikaci na letošní EURO jsme i přes určité trable v zápasech s Walesem zvládli a dokonce jsme, díky závěrečnému vypuštění zápasů ze strany již postupujících Němců, naší kvalifikační skupinu vyhráli.

Jak ovšem dopadlo pro náš tým EURO, to již víme pár hodin všichni. Sice jsme měli velkou smůlu (Polákova tyč, Čechova chyba), ale kromě první půle s Tureckem se nám šampionát vůbec nepovedl. Švýcaři nás jasně přehrávali celý zápas, s Portugalskem to byla vyrovnaná partie jen chvíli a druhá půle našeho závěrečného vystoupení byla, kromě pasáže, kdy bylo Turků jen deset, jedním dlouhým obléháním našeho pokutového území. Díky aktuálně prožívanému zklamání nemám moc náladu nějak podrobně analyzovat naš herní projev a taktiku. Prostě jsme opět neobstáli, zcela zbytečně jsme museli hrát existenční zápas již ve skupině a stejně tak zbytečně jsme tento dobře rozehraný zápas ztratili.

Možná to tak (i díky mému předchozímu článku) nevypadá, ale smyslem mého psaní skutečně nebylo pana Brücknera za každou cenu hanět, nebo napadat jeho práci. Jeho působení v Sigmě Olomouc, nebo u reprezentační „jednadvacítky“ bylo bez diskusí skvělé. Jen jsem se snažil přiblížit můj pohled na výkony fotbalové reprezentace ČR a na práci jejího kormidelníka během uplynulých šesti let.

Možná bych mohl celý článek zakončit patetickým zvoláním „Věřím, že náš nový reprezentační kouč povede náš fotbalový tým k lepším zítřkům, než ten minulý“, ale už teď je mi jasné, že se stále pojede v těch vyježděných kolejích, že na uvolněné místo bude dosazen nějaký „panák“, který sice nemá zkušenosti, ale je servilní ke „Strahovu“, že veškeré znalosti o hráčích a jejich formě se budou vyhodnocovat na základě videokazet a sestřihů z BBS („Kdo by se měl pořád trmácet po Evropě, dyk ty letenky a dráha taky nejsou zadarmo, že?“) a hráči se beztak do nominace dostanou nikoliv díky výkonnosti, ale díky jistým „utajeným kritériím“, do kterých nikdo z nás nevidí. Kéž bych se mýlil…