Co tím pan Brückner sleduje?

Tato otázka mě napadla ihned poté, co média avizovala sestavu reprezentačního týmu ČR pro důležitý zápas s jedním z aspirantů finálových bojů, týmem Portugalska.

reprezentace

Obsazení postu brankáře je bez diskusí, obrana, až na občasné kiksy obou stoperů, hraje docela dobře, ovšem již u záložní řady vyvstává řada „personálních“ otázek a korunu tomu všemu nasazuje útok.

Na pravé straně zálohy opět řádil Libor Sionko a z hráčů v poli byl (nejen díky vstřelené brance) dnes jednoznačně nejlepší. Tomáš Galásek se i přes všeobecnou nedůvěru, zejména z řad fanoušků, zatím překonává a dnes při některých soubojích s Cristianem Ronaldem naznačil, že rozhodně není tak pomalý, jak se o něm traduje. To Jan Polák mě už druhý zápas po sobě rozhodně nepřesvědčil o tom, že patří do základní sestavy. Když v reprezentaci začínal, byl v dobré formě, měl velké sebevědomí, bránil, útočil, střílel branky levou pravou, ale od (z jeho strany) totálně zpackaného zápasu s Itálií v základní skupině MS 2006 šel s výkonností rapidně dolů a v tomto stavu setrvává i nadále. Hra českého týmu se vždy vyznačovala charakteristickým kombinačním stylem a ten určitě není možné realizovat, pokud se hraje na dva defenzivní střední záložníky. Jestli se pletu a Jana Poláka jsem špatně zařadil a pan Brückner ho posílá na hřiště s ofenzivními úkoly, je to možná ještě horší Polákova vizitka, protože ač je jeho hra dozadu v současnosti podprůměrná, tak rozhodně překonává jeho přínos pro ofenzivu.

Jaroslav Plašil dnes obstojně vypomáhal defenzivě a slušně centroval, ale je o něm všeobecně známo (bohužel jen panu Brücknerovi tato informace stále uniká), že se cítí lépe uprostřed hřiště, než na jeho okraji. Tam byl dnes nasazen Marek Matějovský, který sice předvedl pár chytrých přihrávek, ovšem díky jistým rychlostním deficitům a rezervám ve hře „do těla“ stále nemůže být tím špílmachrem/tahounem týmu, který při absenci Tomáše Rosického našemu týmu tak chybí.

Všechny výhrady k záložní řadě ovšem přebíjí s razancí trumfového esa překvapení z nominace na post útočníka.

Prakticky od počátku éry Karla Brücknera coby reprezentačního kouče je pro tohoto trenéra stěžejním hráčem Jan Koller. Většinou se nám to vyplatilo - tento hráč, pokud dostane v poli správnou přihrávku (tzn. na nohu, na tělo, nikoliv na hlavu), je prakticky neoddělitelný od míče a je velmi přínosný pro rozehrávku a urychlení přechodu do útoku. Že je smrtelně nebezpečný v pokutovém území soupeře, to už ani nezmiňuju. Proto jsem očekával, že proti týmu Portugalska, který má sice solidní, ale fyzicky nikterak výjimečně vybavené obránce a zároveň brankáře s určitými rezervami při vybíhání (což se několikrát při zápase potvrdilo), bude Jan Koller v základní sestavě. Jenže ouha – je tam Milan Baroš!

V přátelském utkání kráce před šampionátem se jasně ukázalo, že hráči jako Vlček, nebo Svěrkoš jsou ve formě, mají natrénováno, věří si a jsou schopni vymyslet velmi účinné kombinace. Zejména u Václava Svěrkoše, který odehrál v Baníku skvělou sezónu a byl po své trefě do sítě Švýcarů veleben jak ze strany tisku, tak fanoušků, se čekalo, že by mohl nakouknout do základu. Naivní představa – je tam Milan Baroš!

Ten Milan Baroš, který po vydařeném Euru 2004 zřejmě usoudil, že už dosáhl svého sportovního maxima a že jakékoliv další zlepšování, nebo aspoň udržování tehdejší formy, je zbytečné, neboť on je přeci ten „nejlepší střelec z Eura“. Ten Milan Baroš, který nedal už nepočítaně ligových zápasů branku a z každého působiště ho pouští s lehkým srdcem a vidinou aspoň toho minima peněz, které vyinkasují za hráče bez jakéhokoliv přínosu a potenciálu.

Opravdu je mi záhadou, co pana Brücknera vedlo k tomu, že Milana Baroše nasadil, kort když ani nijak zásadně nezměnil styl hry a mužstvo stále hrálo jakousi „nakopávanou na Kollera bez Kollera“. Ke cti Barošovi je nutné dodat, že se snažil a že předvedl pár povedených akcí. Jemu fanoušek vlastně ani nic vyčíst nemůže, zřejmě předvedl své současné maximum a zázraky od něj čekat momentálně nemůžeme.

Často se sám sebe ptám, jak je možné, že trenéři nevidí to, co všichni ostatní ano a že jsou schopni díky své neústupnosti a ješitnosti zhoršit vyhlídky vlastního týmu na úspěch. Děje se tomu u mnoha ligových, či reprezentačních týmů (Portugalsko na minulých dvou šampionátech doplatilo na neškodného Pauletu na hrotu – domnívám se, že bez něj by byli dvakrát zlatí, počínání Beniteze v Liverpoolu nikdo moc nechápe a styl pana Wengera také už dlouhou dobu nestačil na nějakou trofej) a bohužel dnešní zápas napověděl, že toho není ušetřený ani náš reprezentační tým.

Někdo sice může namítnout, že každý trenér má svůj styl, do kterého by mu nikdo neměl mluvit, ale pokud se některé negativní prvky (na které se poukazuje) ve hře opakují a dokonce to má za následek prohru ve veledůležitém zápase, je jasné, že je někde chyba. Nikdo není neomylný a já doufám, že se odpovědné osoby z chyb poučí a že v příštím zápase vyběhne v našich barvách skutečně ta nejsilnější možná sestava.