Když před začátkem letošního Mistrovství Evropy ruský tisk avizoval,
že reprezentace jeho země je připravena zkompletovat jakýsi „zlatý hattrick“
vítězství v kolektivních sportech pro tento rok, bral jsem to spíš jako takové
běžné silácké prohlášení, které není ničím výjimečným ani v případě jiných
zemí.
ruská reprezentace
Samozřejmě jsem již tehdy respektoval sílu ruského výběru, který postoupil z těžké kvalifikační skupiny a bylo mi jasné, že hráči z ligy, jejíž šampión je zároveň vítězem poháru UEFA, určitě nebudou žádná ořezávátka, ale víc jak na postup ze skupiny jsem reálné možnosti ruského výběru neviděl.
Stačilo ovšem sledovat úvodní zápasy skupiny D a nikdo nemohl pochybovat o tom, že tenhle tým bude mířit hodně vysoko. Již zápas proti Španělům jasně napověděl, jaké ambice tento tým, vedený jedním z nejlepších trenérů posledních let, má. Výsledek 1:4 na první pohled o síle ruských fotbalistů moc nevypovídá, ale v určitých pasážích zápasu Rusové Španělům prakticky nepůjčili míč a nebýt laxního přístupu k zakončení, což je mimochodem jediná výraznější slabina současného kádru Rusů, mohly se body nakonec dělit jinak. S řeckým výběrem to byla jednostranná záležitost (jen ta koncovka opět skřípala) a v rozhodujícím zápase se Švédy neponechal ruský tým vůbec nic náhodě a postup si bezpečně pohlídal.
Utkání ve skupině jasně ukázala, že „import“ nizozemských trenérů se ruským činovníkům vyplatil nejen na klubové bázi. Stejně jako jeho krajan Dick Advocaat, který dovedl Zenit Petrohrad k titulu v tamní lize a hlavně k triumfu v poháru UEFA, také Guus Hiddink vtiskl svým svěřencům velmi účinný herní projev a právě tyto dva ruské výběry dávají výrazu „týmová hra“ jiný rozměr. Krom toho, že jsou všichni hráči po fyzické stránce připraveni na sto procent a oplývají nadprůměrnými fotbalovými dovednostmi, je na nich patrná také naprostá koncentrace na zápas, k tomu zdravé sebevědomí (nikoliv nafoukanost) a snaha o konstruktivní řešení situací za každých podmínek. To je možná tomuto týmu někdy na škodu, protože kdyby hráči jako Pavljučenko, nebo Sajenko zvedli svá procenta úspěšnosti zakončení na vyšší úroveň, mohlo být Rusko již nyní nejlépe střílejícím týmem šampionátu. Škoda, že není k dispozici Pavel Pogrebňak, který byl společně s Andrejem Aršavinem nejvýraznějším hráčem ofenzivy Zenitu při tažení pohárovou Evropou. Při jeho sehranosti právě s Aršavinem by mohl být ukazatel vstřelených branek rozhodně vyšší.
Že by Hiddinkovi svěřenci mohli jeho favorizované krajany v první fázi vyřazovacích bojů potrápit, to jsem předpokládal. Ovšem, že tento silný výběr přehrají takovým způsobem, kdy hráči světové extratřídy, jako jsou např. Sneijder, nebo van der Vaart, na hřišti působili jen v roli statistů, kteří vůbec nevědí co hrát, to jsem neočekával ani náhodou. Nizozemci byli nebezpeční prakticky jen ze standardních situací v okolí soupeřova pokutového území a jen (již poněkolikáté zmíněná) vlastní neschopnost Rusů v zakončení umožnila zdramatizování zápasu v závěru. Naštěstí (přiznávám, že jsem Rusům zhruba tak od páté minutě regulérně fandil, vzápětí zdůvodním proč) se v prodloužení naplno projevila ona bezkonkurenční fyzická připravenost společně s důvěrou ve vlastní schopnosti a ruští útočníci vyprovodili van der Sara z reprezentační branky dalšími dvěma góly a navíc potupnými „houslemi“ při třetí trefě.
Vrcholový fotbal sleduji už poměrně dlouho a skutečně si nevybavuji tým, na jehož hru se dívalo tak dobře, jako právě na současnou reprezentaci Ruska. Disponuje všemi atributy, které by měl současný moderní fotbal mít – důraz v osobních soubojích, dobré čtení hry a předvídavost, vysoká míra kreativity při zakládání útočných akcí, zodpovědná hra všech hráčů opačným směrem a to vše za maximálního herního tempa a nasazení. Já osobně ještě vysoce cením také jakési „bonusy navíc“, což je v mých očích třeba snaha ustát osobní souboje a neporoučet se na zem i když soupeř zrovna skutečně fauluje, absence nezdravého sólování (naopak by to někdy chtělo hrát víc na sebe zejména ve finální fázi akcí), koncentrace na zápas (nevybavuji si, že bych některého z ruských hráčů viděl hádat se s rozhodčím) a zjevně dobré a přátelské vztahy v celém týmu. Holt skutečné osobnosti si nepotřebují respekt a důvěru vynucovat, ony je prostě mají. Zkrátka a dobře mě hra Rusů uchvátila natolik, že jsem jim ve zbytku zápasu fandil o dost víc, než našemu (v porovnání s ruským týmem) trapnému nároďáku ve skupině. Vrcholový fotbal sleduji již poměrně dlouho a opravdu si nevybavuji tým, jehož hru bych si tolik vychutnával – ani Arsenal při sérii „49x neporažen“, Ajax ze sezony 94/95, Argentina s Maradonou, nebo Cúperova Valencia mě neoslovily tolik, jako Hiddinkův výběr. Když si navíc člověk uvědomí, že drtivé většině hráčů z tohoto kádru by se dala s čistým svědomím dát nálepka „no name“ v rámci evropského, či světového fotbalu, je tu další důvod navíc, proč Hiddinkovu práci respektovat.
Možná si Rusové budou po semifinále balit kufry, možná ne – ať to dopadne jakkoliv, já osobně jsem jim již nyní vděčný za to, jakým způsobem se na tomto turnaji prezentovali a jejich hra mě po fotbalově-estetické stránce uspokojila natolik, že můj špatný dojem z celého šampionátu (tým ČR, „haluzácké“ Turecko, otřesné výkony finalistů MS) zůstal zcela zapomenut.
